_____________________________________________
Rubrika: Blízky východ 2007
IZRAELSKÁ LOBBY A AMERICKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA
John J. Mearsheimer
Katedra politických věd
University of Chicago
Stephen M. Walt
John F. Kennedy School of Government
Harvard University
Březen 2006 RWP06-011
Za stanoviska vyjádřená v této práci odpovídají výhradně její autoři. Harvardská ani Chicagská univerzita se na této práci nepodílely a neměla by být interpretována jako oficiální stanovisko ani jedné této instituce.
Přepracovaná a editovaná verze této práce byla zveřejněna v London Review of Books Vol. 28, No. 6 (23. března 2006) a je dostupná online na www.lrb.co.uk.
Translation © Erik Sedláček 2006
IZRAELSKÁ LOBBY A AMERICKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA
Americká zahraniční politika ovlivňuje dění v každé části zeměkoule. Tato skutečnost neplatí nikde víc než na Středním východě, v regionu trvalé nestability a obrovského strategického významu. Nejnovější pokus Bushovy vlády o vytvoření demokratické společnosti v této oblasti přispěl k vytvoření těžké nestability v Iráku, prudkému vzestupu světových cen ropy, a teroristickým útokům v Madridu, Londýně a Ammánu. Protože je toho v sázce tolik, musí pravdu o tom, jaké síly řídí americkou politiku na Středním východě, pochopit všechny země.
Americkým národním zájmem by měla být především americká zahraniční politika. Během několika posledních desetiletí, a zejména od šestidenní války v roce 1967, se středněvýchodní americká politika točí kolem vztahů s Izraelem. Kombinace neochvějné americké podpory Izraeli spolu se snahou rozšířit v tomto regionu demokracii pobouřila arabské a islámské mínění a ohrozila bezpečnost Ameriky.
Tato situace nemá v historii americké politiky obdobu. Proč jsou Spojené státy ochotné opomíjet svou vlastní bezpečnost, aby mohly podporovat zájmy jiného státu? Člověk by předpokládal, že pouto mezi těmito dvěma zeměmi je založeno na společných strategických zájmech nebo na vážných morálních závazcích. Jak si však ukážeme níže, pozoruhodnou úroveň materiální i diplomatické podpory Spojených států Izraeli takto vysvětlit nelze.
Americká politika se v tomto regionu odvíjí téměř výhradně od americké domácí politiky, a zejména od aktivit „izraelské lobby“. Vychýlit americkou zahraniční politiku směrem, který podporují, se podařilo i jiným zájmovým skupinám, ale žádné lobby se nepodařilo vzdálit americkou zahraniční politiku americkým národním zájmům za současného přesvědčování Američanů, že americké a izraelské zájmy jsou v podstatě identické.
Na následujících stránkách si popíšeme, jakým způsobem to lobby dokázala, a jak její aktivity utvářely americké působení v tomto kritickém regionu. Vzhledem ke strategickému významu Blízkého východu a jeho potenciálnímu dopadu na ostatní musí vliv lobby na americkou politiku poznat a pochopit Američané i neameričané.
Někteří čtenáři tuto analýzu shledají jako pobuřující, ale námi uváděná fakta nejsou mezi vědci seriózně zpochybňována. Naše práce se ve skutečnosti z podstatné části opírá o práce izraelských vědců a novinářů, kteří si za objasnění těchto problémů zaslouží velké ocenění. Rovněž se opíráme o důkazy poskytnuté izraelskými a mezinárodními organizacemi pro lidská práva. Naše argumenty o dopadu lobby vychází i ze svědectví příslušníků lobby, stejně jako ze svědectví politiků, kteří s nimi pracovali. Čtenáři samozřejmě mohou naše závěry odmítnout, ale důkazy, na kterých spočívají, jsou nesporné.
VELKÝ MECENÁŠ
Od říjnové války v roce 1973 poskytl Washington Izraeli vyšší podporu než jakémukoliv jinému státu. Od roku 1976 je Izrael největším každoročním příjemcem přímé americké ekonomické a vojenské pomoci a největším celkovým příjemcem od druhé světové války. Celková americká přímá pomoc Izraeli, počínaje koncem druhé světové války, činí víc než 140 miliard dolarů (dle hodnoty dolaru v roce 2003). Izrael v rámci přímé zahraniční pomoci dostává každý rok asi 3 miliardy dolarů, což je zhruba jedna pětina rozpočtu americké zahraniční pomoci. V přepočtu na hlavu poskytují Spojené státy každému Izraelci přímou podporu ve výši asi 500 dolarů ročně. Tato štědrost je obzvláště pozoruhodná, když si člověk uvědomí, že Izrael je dnes bohatý průmyslový stát s příjmem na hlavu odpovídajícím zhruba příjmu Jižní Koreje nebo Španělska.
Izraeli se ze strany Washingtonu dostává i dalšího zvláštního zacházení. Ostatní příjemci zahraniční pomoci dostávají peníze ve čtvrtletních splátkách, ale Izrael dostává celou částku na začátku každého fiskálního roku, a tak získává extra úrok. Po většině příjemců americké vojenské pomoci se žádá, aby ji celou utratili ve Spojených státech, ale Izrael může využít zhruba 25 % částky k subvencování vlastního vojenského průmyslu. Izrael je jediný příjemce, který nemusí dokládat, za co byla pomoc utracena. Díky této výjimce je prakticky nemožné předejít tomu, aby byly tyto peníze použity k účelům, s nimiž Spojené státy nesouhlasí, jako je například osidlování Západního břehu.
Kromě toho Spojené státy poskytly Izraeli skoro 3 miliardy dolarů na vývoj zbraňových systémů, jako je letoun Lavi, které Pentagon nechtěl nebo nepotřeboval, a zároveň mu dávají přístup k prvotřídním americkým zbraním, jako jsou helikoptéry Blackhaw a stíhačky F-16. A konečně, Spojené státy dávají Izraeli přístup k informacím, což jejich spojenci z NATO odmítají, a zavírají oči před tím, že si Izrael opatřuje jaderné zbraně.
Washington kromě toho poskytuje Izraeli odpovídající diplomatickou podporu. Spojené státy od roku 1982 vetovaly 32 rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN kritických vůči Izraeli. To je víc než celkový počet vet odhlasovaných všemi ostatními členy Rady bezpečnosti dohromady. Tak je také blokována snaha arabských států zařadit izraelský jaderný arzenál do agendy Mezinárodní agentury pro atomovou energii.
Spojené státy Izraeli rovněž přichází na pomoc ve válce a staví se na jeho stranu, když se vyjednává mír. Nixonova vláda Izraeli během říjnové války doplňovala zásoby a chránila ho před hrozbou sovětského zásahu. Washington byl hluboce zapojen do vyjednávání, která tuto válku ukončila, stejně jako do zdlouhavého „postupného“ procesu, jenž následoval, a hrál klíčovou roli i ve vyjednáváních, která předcházela a následovala dohodu z Osla v roce 1993. Mezi americkými a izraelskými představiteli se v obou případech občas vyskytly neshody, ale Spojené státy těsně koordinovaly své postoje s izraelskými a konzistentně podporovaly izraelský pohled na řešení. Jeden americký účastník jednání v Camp Davidu (2000) později řekl: „Příliš často jsme vystupovali… jako advokát Izraele.“
Jak popisujeme níže, Washington nechává Izraeli širokou volnost v zacházení s okupovanými územími (Západní břeh a pásmo Gazy), dokonce i když jsou jeho akce v rozporu s americkou politikou. Navíc je ambiciózní plán Bushovy vlády transformovat Blízký východ – který začal invazí v Iráku – alespoň částečně veden úmyslem zlepšit strategickou situaci Izraele. Pomineme-li válečná spojenectví, je těžké najít v historii další případ, kdy jedna země poskytovala druhé zemi takovou materiální a diplomatickou podporu po tak dlouhou dobu. Americká podpora Izraele je, stručně řečeno, jedinečná.
Tato mimořádná velkorysost by se dala pochopit, kdyby Izrael představoval zásadní strategické aktivum, nebo kdyby pro udržování americké podpory existovaly silné a závažné morální důvody. Ale ani takovéto odůvodnění není přesvědčivé.
STRATEGICKÁ PŘÍTĚŽ
Podle webu Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti (American-Israel Public Affairs Committee – AIPAC) „Spojené státy a Izrael vytvořili jedinečné spojenectví, aby čelili rostoucím strategickým hrozbám na Středním východě… Tato spolupráce je značně výhodná jak pro Spojené státy tak pro Izrael.“ Toto tvrzení je jedním z bodů víry podporovatelů Izraele a izraelští politici i proizraelští Američané se na něj stále odvolávají.
Izrael mohl představovat strategickou výhodu za studené války. Izrael, fungující zde po šestidenní válce (v roce 1967) jako zástupce Ameriky, pomáhal zadržet sovětskou expanzi v regionu a způsobil potupné porážky sovětským partnerům, jako byli Egypt a Sýrie. Izrael příležitostně pomáhal chránit i některé americké spojence (jako jordánského krále Husajna), a jeho vojenská obratnost nutila Moskvu vydávat na své prohrávající partnery více prostředků. Izrael Spojeným státům také poskytoval užitečné zpravodajské informace ohledně sovětských možností.
Strategická hodnota Izraele v této době by však neměla být přeceňována. Podpora Izraele nebyla levná a komplikovala vztahy Ameriky s arabským světem. Například rozhodnutí Spojených států poskytnout Izraeli 2,2 miliardy dolarů během říjnové války mělo za následek embargo ze strany OPEC, které západním ekonomikám způsobilo značné škody. Izraelská armáda navíc nemohla chránit americké zájmy v regionu. Spojené státy se například nemohly spoléhat na Izrael, když revoluce v Iránu v roce 1979 zapříčinila zvýšenou obavu o zabezpečení dodávek ropy z Perského zálivu, a USA místo toho musely vytvořit vlastní „síly rychlého nasazení“.
Dokonce i když byl Izrael během Studené války strategickou výhodou, první válka v Perském zálivu (1990-91) odhalila, že se stal strategickou přítěží. Spojené státy nemohly využívat izraelské základny bez narušení anti-irácké koalice, a to znamenalo k zajištění, aby Tel Aviv nedělal nic, co by mohlo alianci proti Saddámovi zničit, nutnost rozptylovat zdroje (například baterie střel Patriot). V roce 2003 se historie opakovala: ačkoliv Izrael dychtil po tom, aby Spojené státy napadly Saddáma, prezident Bush nemohl požadovat jeho pomoc, aniž by spustil arabský odpor. Izrael tak opět zůstal na vedlejší koleji.
Počátkem 90. let a zejména po 11.9. byla americká podpora Izraele ospravedlňována tím, že jsou obě země ohroženy teroristickými skupinami, pocházejícími z arabského světa, a sborem „darebných států“, které tyto skupiny podporují a usilují o zisk zbraní hromadného ničení. Logický pohled na věc naznačuje, že by Washington měl dát Izraeli volnou ruku v zacházení s Palestinci a netlačit Izrael k ústupkům, dokud nebudou všichni palestinští teroristi uvěznění nebo mrtví. Také nutně vede k závěru, že by Spojené státy měly pronásledovat země, jako je Islámská republika Irán, Irák Saddáma Hussajna a Sýrie Bašára al-Assada. Izrael tak vypadá jako rozhodující spojenec ve válce proti terorismu, protože jeho nepřátelé jsou i nepřátelé Ameriky.
Tento nový logický pohled na věc se zdá být přesvědčivý, ale Izrael je ve válce proti terorismu a v širším úsilí o jednání s darebnými státy přítěží.
Za prvé, „terorismus“ je taktika, kterou může použít široké pole politických skupin; není to jediný unifikovaný protivník. Teroristické organizace představující hrozbu pro Izrael (například Hamás nebo Hizballáh) neohrožují Spojené státy, pokud proti nim tyto nezasahují (jako v Libanonu roku 1982). Mimoto, palestinský terorismus není nahodilé násilí směřující proti Izraeli nebo „Západu“; je to hlavně odpověď na dlouhodobou osidlovací kampaň Izraele na Západním břehu a v pásmu Gazy.
Co je však nejdůležitější, tvrzení, že Izrael a Spojené státy sjednocuje společná teroristická hrozba, má i opačnou příčinnou souvislost: Spojené státy mají z velké části problémy s terorismem kvůli svému těsnému spojenectví s Izraelem, ne naopak. Podpora Izraele ze strany Spojených států není jediným zdrojem antiamerického terorismu, je to však důležitý prvek a činí vítězství války proti terorismu těžším. Nemůže být sporu například o tom, že mnoho vůdců Al-Kajdy, včetně bin Ladina, je motivováno přítomností Izraele v Jeruzalému a špatnou situací Palestinců. Podle americké komise pro 11.9. bin Ladin explicitně usiloval o potrestání Spojených států za jejich politiku na Středním východě, včetně jejich podpory Izraele, a snažil se načasovat útoky tak, aby na tuto věc upozornil.
Stejně důležitá je skutečnost, že bezpodmínečná americká podpora Izraele usnadňuje extremistům, jako je bin Ladin, získání všelidové podpory a rekrutů. Ankety potvrzují, že arabská populace je k americké podpoře Izraele hluboce nepřátelská, a poradní skupina ministerstva zahraničí pro arabský a muslimský svět zjistila, že „občané těchto zemí jsou nepříjemnou situací Palestinců skutečně zasaženi a Spojené státy vidí v této věci jako hráče číslo jedna“.
Co se týče takzvaných darebných států na Středním východě, nepředstavují pro zásadní zájmy USA, bez ohledu na závazek Ameriky vůči Izraeli, žádnou extrémní hrozbu. Ačkoliv Spojené státy mají s těmito režimy několik sporů, nebýt onoho těsného provázání s Izraelem, Washington by si s Irákem, Iránem ani Sýrií nemusel dělat téměř žádné starosti. Dokonce i kdyby tyto státy získaly jaderné zbraně – což je samozřejmě nežádoucí – nebyla by to pro Spojené státy žádná strategická pohroma. Ani Amerika ani Izrael by nemohli být vyděračem, opatřeným jadernými zbraněmi, vydíráni, protože vyděrač by svou hrozbu nemohl uskutečnit, aniž by se mu dostalo drtivé odplaty. Stejně tak realitě vzdálené je nebezpečí „jaderné přihrávky“ teroristům, protože darebný stát by si nemohl být jistý, že takový transfer nebude odhalen, nebo že nebude obviněn a poté potrestán.
Americké vztahy s Izraelem ve skutečnosti činí jednání s těmito státy ještě těžšími. Jediným důvodem, proč někteří sousedi Izraele chtějí jaderné zbraně, je jeho vlastní jaderný arzenál, a vyhrožování změnou režimů v těchto zemích touhu po vlastnění jaderných zbraních jen zvyšuje. Přesto, když Spojené státy uvažují o použití síly proti těmto režimům, není Izrael příliš aktivní, protože se nemůže účastnit boje.
Zkrátka zacházet s Izraelem jako s nejdůležitějším americkým spojencem v kampani proti terorismu a různým středněvýchodním diktaturám znamená zveličovat schopnost Izraele pomoci tyto problémy řešit a ignorovat, jak politika Izraele snahy USA ztěžuje.
Podpora Izraele oslabuje pozici USA i mimo Blízký východ. Zahraniční elity shodně považují americkou podporu Izraele za příliš velkou a její toleranci izraelského útlaku na okupovaných územích za morálně stupidní a ve válce proti terorismu nevýhodnou. Například v dubnu 2004 poslalo 52 bývalých britských diplomatů premiérovi Tonymu Blairovi dopis, v němž prohlásili, že izraelsko-palestinský konflikt „otrávil vztahy mezi Západem a Araby a islámským světem“ a upozorňovali na to, že politika Bushe a premiéra Ariela Šarona je „jednostranná a nezákonná“.
A konečným důvodem, proč se ptát na strategickou hodnotu Izraele je to, že se nechová jako loajální spojenec. Izraelští představitelé často ignorují přání Spojených států a porušují sliby, které dali vrcholným představitelům USA (včetně slibů o zastavení osidlování a zdržení se „cílených atentátů“ na palestinské vůdce). Izrael navíc poskytuje citlivé americké vojenské technologie potenciálním protivníkům USA, jako je Čína, což generální inspektor ministerstva zahraničí USA nazval „příkladem systematických a rostoucích neautorizovaných transferů“. Podle nejvyššího účetního úřadu (General Accounting Office) Izrael rovněž „provádí nejvíc aktivních špionážních operací proti USA ze všech spojenců“. Kromě případu Jonathana Pollarda, jenž na začátku 80. let poskytl Izraeli velké množství utajovaných materiálů (které Izrael údajně předal Sovětskému svazu, aby získal více výjezdních víz pro sovětské Židy), vypukla nová diskuse v roce 2004, kdy bylo odhaleno, že klíčový pracovník Pentagonu (Larry Franklin) předal utajované informace izraelskému diplomatovi, údajně za pomoci dvou úředníků AIPAC. Izrael je sotva jedinou zemí, která provádí proti USA špionáž, ale jeho špionážní horlivost vůči svému hlavnímu ochránci přináší další pochybnosti o jeho strategické hodnotě.
OTÁZKA UPADAJÍCÍ MORÁLKY
Nehledě na jeho údajnou strategickou hodnotu stoupenci Izraele tvrdí, že si zaslouží bezpodmínečnou americkou podporu, protože 1) je slabý a obklopený nepřáteli, 2) je to demokracie, která je jedinou morálně přijatelnou formou vlády, 3) židovský národ v minulosti trpěl zločiny, proto si zaslouží zvláštní zacházení, a 4) Izrael jedná na mravně vyšší úrovni než jeho protivníci.
Při bližším pohledu je však každý z těchto argumentů nepřesvědčivý. Pro podporu existence Izraele existují silné morální důvody, ale jeho existence v ohrožení není. Objektivně vzato, minulé ani současné chování Izraele mu nad Palestinci neposkytuje žádnou morální výhodu.
Podpora prohrávajících?
Izrael je často popisován jako slabý a v obležení, židovský David obklopený nepřátelským arabským Goliášem. Tento obraz je poctivě živen izraelskými vůdci a sympatizujícími spisovateli, ale opak je pravdě blíž. Oproti obecnému přesvědčení měli sionisté během války o nezávislost v letech 1947-49 větší, lépe vybavené a lépe vedené vojsko a izraelské obranné síly ve válkách proti Egyptu v roce 1956 a proti Egyptu, Jordánsku a Sýrii v roce 1967 zvítězily snadno a rychle – a to v době ještě než začala do Izraele přitékat masivní americká pomoc. Tato vítězství jsou výmluvným důkazem izraelského vlastenectví, organizačních schopností a vojenské obratnosti, ale zároveň toho, že Izrael měl i ve svých nejrannějších letech do bezmocnosti daleko.
Dnes Izrael představuje největší vojenskou sílu na Středním východě. Jeho konvenční síly jsou mnohem lepší, než mají okolní sousedé, a je to jediný stát v regionu s jadernými zbraněmi. Egypt a Jordánsko podepsali s Izraelem mírové smlouvy a Saudská Arábie se nabídla, že to učiní rovněž. Sýrie přišla o svého sovětského ochránce, Irák je zdecimován třemi ničivými válkami a Irán je stovky mil daleko. Palestinci nemají ani dostatečně efektivní policii, natož armádu, která by mohla Izrael ohrozit. Podle analýzy prestižního Jaffee Center for Strategic Studies univerzity v Tel Avivu z roku 2005 „je strategická rovnováha rozhodně příznivá pro Izrael, který kvalitativní rozdíl mezi svými vojenskými možnostmi a odstrašujícími silami, a silami sousedů, stále zvětšuje“. Pokud by byla přesvědčivým důvodem podpora prohrávající strany, Spojené státy by podporovaly protivníky Izraele.
Pomoc spřátelené demokracii?
Americká podpora je často ospravedlňována tvrzením, že Izrael je spřátelená demokracie, obklopená nepřátelskými diktaturami. Toto odůvodnění zní přesvědčivě, ale současnou úroveň americké podpory vysvětlit nemůže. Konec konců na světě je mnoho demokracií, ale tak štědrou podporu jako Izrael nedostává žádná. Spojené státy, když to pokládaly za svůj zájem, v minulosti svrhávaly i demokracie a podporovaly diktátory, a dodnes mají s některými diktaturami dobré vztahy. Čili demokracie americkou podporu Izraeli ani neospravedlňuje ani nevysvětluje.
Odůvodnění „sdílenou demokracií“ také oslabují některé aspekty izraelské demokracie, jež jsou s duchem amerických hodnot v rozporu. Spojené státy jsou liberální demokracií, kde se lidé všech ras, náboženství nebo etnik těší stejným právům. Naproti tomu byl Izrael zřízen výslovně jako židovský stát, a občanství je tu založeno na principu pokrevní spřízněnosti. Vzhledem k tomuto pojmu občanství nepřekvapuje, že 1,3 miliony izraelských Arabů jsou považovány za občany druhé kategorie, nebo že izraelská vládní komise nedávno zjistila, že se k nim Izrael chová „nedbalým a diskriminačním“ způsobem.
Izrael taktéž nedovoluje Palestincům, kteří si vezmou izraelské občany, aby se sami stali občany, a nedává těmto manželům právo žít v Izraeli. Izraelská organizace za lidská práva B‘tselem nazvala toto omezení „rasistickým zákonem, který podle rasistických kritérií určuje, kdo tu může žít“. Takové zákony pochopitelně mohou vycházet z principů, na nichž byl Izrael založen, ale neshodují se s americkou představou demokracie.
Status izraelské demokracie také podkopává jeho odmítání umožnit Palestincům vznik jejich vlastního životaschopného státu. Izrael ovládá životy asi 3,8 milionů Palestinců v Gaze a na Západním břehu, přičemž kolonizuje půdu, kde mají Palestinci dlouhodobě žít. Izrael je formálně demokratický, ale milionům Palestinců, které ovládá, jsou odepřena plná politická práva, a odůvodnění „sdílení demokracie“ je tak odpovídajícím způsobem oslabováno.
Kompenzace za někdejší zločiny
Třetím morálním ospravedlněním je historie židovského utrpení na křesťanském Západě, zejména tragická epizoda holocaustu. Jelikož Židé byli po staletí perzekuováni a v bezpečí mohou být jen ve své židovské domovině, mnoho lidí věří, že si ze strany Spojených států zaslouží speciální zacházení.
Není pochyb o tom, že Židé kvůli odpornému antisemitismu velmi trpěli, a že vytvoření Izraele bylo odpovídající reakcí na dlouhou historii zločinů. Tato historie, jak známo, nabízí pro podporu existence Izraele silné mravní důvody. Jenže vytvoření Izraele vedlo k dalším zločinům proti, do značné míry nevinné, třetí straně: Palestincům.
Historie těchto událostí je dobře známá. Když politický sionismus koncem 19. století doopravdy zahájil svou činnost, bylo v Palestině jen asi 15 000 Židů. Například v roce 1893 tvořili Arabové zhruba 95 procent obyvatelstva, a ačkoliv byli pod tureckou nadvládou, vlastnili tuto půdu nepřetržitě po 1300 let. Dokonce i po založení Izraele tvořili Židé jen asi 35 % obyvatel Palestiny a vlastnili 7 % půdy.
Mainstreamové sionistické vedení nechtělo založit binárodní stát nebo přistoupit na trvalé rozdělení Palestiny. Sionistické vedení bylo občas ochotné akceptovat rozdělení jako první krok, ale to byl jen taktický manévr, ne jeho skutečný cíl. Jak uvedl koncem 30. let David Ben-Gurion: „Po vytvoření velké armády, bezprostředně po vytvoření státu, zrušíme rozdělení a budeme expandovat do celé Palestiny.“
K dosažení tohoto cíle museli sionisté z území, jenž se poté stalo Izraelem, vyhnat velké množství Arabů. Prostě pro ně neexistovala jiná možnost, jak tohoto cíle dosáhnout. Ben-Gurion viděl tento problém naprosto jasně a v roce 1941 napsal: „Je nemožné si představit všeobecnou evakuaci [arabského obyvatelstva] bez nátlaku, a to brutálního nátlaku.“ Neboli jak uvádí izraelský historik Benny Morris, „představa odsunu je tak stará jako moderní sionismus a provázela jeho vývoj a praxi po celé minulé století“.
Tato možnost přišla v letech 1947-1948, kdy židovské ozbrojené síly vyhnaly do exilu 700 000 Palestinců. Izraelské úřady dlouho tvrdily, že Arabové uprchli, protože jim to jejich vůdci řekli, ale pečliví vědci (většinou izraelští historici jako Morris) tento mýtus zbořili. Většina arabských vůdců ve skutečnosti naléhala na palestinské obyvatelstvo, aby zůstalo doma, jenže strach z násilné smrti rukama sionistických jednotek vedl většinu lidí k útěku. Po válce Izrael návratu palestinských vyhnanců zabránil.
Skutečnost, že vytvoření Izraele znamená morální zločin vůči palestinskému národu, byla izraelským vůdcům dobře známa. Jak řekl Ben-Gurion Nahumovi Goldmanovi, prezidentovi Světového židovského kongresu: „Kdybych byl arabský vůdce, nikdy bych se s Izraelem nedohodl. Je to přirozené: Vzali jsme jim jejich zem… Vzešli jsme z Izraele, ale před dvěma tisíci let, a co je jim po tom? Byl tu antisemitismus, nacisti, Hitler, Osvětim, ale byla to jejich chyba? Oni vidí jedinou věc: Přišli jsme sem a ukradli jejich zemi. Proč by to měli akceptovat?“
Od té doby se izraelští vůdci stále snažili palestinské národnostní ambice potlačovat. Premiérka Golda Meirová prohlásila, že „nic jako Palestinci neexistuje“ a dokonce i premiér Jicchak Rabin, jenž v roce 1993 podepsal dohodu v Oslu, byl proti vytvoření plnohodnotného palestinského státu. Extremistické násilí a nárůst palestinské populace přinutily další izraelské vůdce odejít z některých okupovaných území a hledat územní kompromisy, ale žádná izraelská vláda nebyla ochotná nabídnout Palestincům vlastní životaschopný stát. Dokonce i údajně velkorysá nabídka premiéra Ehuda Baraka z Camp Davidu v červenci 2000 dávala Palestincům pouze možnost odzbrojení a několika oddělených „bantustanů“ de facto pod kontrolou Izraele.
Evropské zločiny vůči Židům poskytují Izraeli jasné morální ospravedlnění jeho práva na existenci. Ale přežití Izraele není v ohrožení – i přes odporné a nereálné návrhy některých islámských extremistů na jeho „vymazání z mapy“ – a tragická historie židovského národa nezavazuje Spojené státy, aby Izraeli pomáhaly bez ohledu na to, co dnes dělá.
Ve skutečnosti již pouhá existence lobby naznačuje, že bezvýhradná podpora Izraele není v americkém národním zájmu. Kdyby byla, nikdo by nepotřeboval organizovat zvláštní zájmovou skupinu, která by o tom přesvědčovala. Ale protože Izrael je strategickou a morální zátěží, k udržení americké podpory vyvíjí neúprosný politický tlak. Jak řekl Richard Gephardt, bývalý vůdce menšiny ve Sněmovně, Americko-izraelskému výboru pro veřejné záležitosti (AIPAC): „Bez [vaší] stálé podpory… a všech vašich každodenních bojů za posílení tohoto vztahu by neexistoval.“ Tento citát byl stažen z webu AIPAC [http://www.aipac.org/] 12. ledna 2004. Viz. také Michael Kinsley, „J‘Accuse, Sort Of,“ Slate, March 12, 2003.
Podle „Zelené knihy“ Americké agentury pro mezinárodní rozvoj (USAID), v níž jsou evidovány „zámořské půjčky a příspěvky“, Izrael od Spojených států do roku 2003 obdržel 140 142 800 000 dolarů (v konstantní ceně dolaru pro rok 2003). Staženo 8. listopadu 2005 z webu „Zelené knihy“ [http://qesdb.cdie.org/gbk/].
Podle „Zelené knihy“ Izrael od Spojených států v roce 2003 obdržel zhruba 3,7 miliardy přímé pomoci. Izrael má podle Mezinárodního institutu pro strategické studie (International Institute for Strategic Studies) [IISS] a CIA 6 276 883 obyvatel. IISS, The Military Balance: 2005-2006 (Oxfordshire: Routledge, 2005), p. 192; http://www.cia.gov/cia/publications/factbook/. To činí průměr 589 dolarů na jednoho Izraelce. Když budeme uvažovat stejnou velikost populace a 3 miliardy celkové pomoci, pak každý Izraelec dostává 478 dolarů.
Viz. http://www.cia.gov/cia/publications/factbook/; World Bank Atlas (Washington, DC: Development Data Group, World Bank, September 2004), pp. 64-65.
K debatě o různých zvláštních zacházeních viz. Clyde R. Mark, „Israel: U.S. Foreign Assistance“, Issue Brief for Congress (Washington, DC: Congressional Research Service, April 26, 2005).
Avner Cohen, Israel and the Bomb (New York: Columbia University Press, 1999); Seymour M. Hersh, The Samson Option: Israel‘s Nuclear Arsenal and American Foreign Policy (New York: Random House, 1991).
„Report of the Open-Ended Working Group on the Question of Equitable Representation on and Increase in the Membership of the Security Council and Oher Matters Related to the Security Council“, Annex III, U.N. General Assembly Official Records, 58th Session, Supplement No. 47, 2004, pp. 13-14; Donald Neff, „An Updated List of Vetoes Cast by the United States to Shield Israel from Criticism by the U.N. Security Council“, Washington Report on Middle East Affairs, květen/červen 2005; Stephen Zunes, „U.S. Declares Open Season on UN Workers“, CommonDreams.org, January 10, 2003. Také bylo mnoho rezolucí, o nichž se ani nehlasovalo, protože členové Rady bezpečnosti věděli, že by je Spojené státy vetovaly. Jelikož je kritika konkrétních akcí Izraele v Radě bezpečnosti obtížná, často přichází z Valného shromáždění OSN, kde žádný stát veto nemá. V těchto případech Spojené státy pravidelně tahají za kratší konec vůči, řekněme, 133-134 členům, kde mezi nesouhlasící patří, kromě Izraele a Spojených států, Mikronézie a Maršalovy ostrovy. Forward v roce 2003 napsal, že Bushova vláda na podnět Amerického židovského výboru „zahájila nejkomplexnější kampaň v posledních letech za snížení počtu antiizraelských rezolucí, běžně procházejících Valným shromážděním OSN“. Marc Perelman, „Washington Seeking to Reduce Number of Anti-Israel Votes at U.N.“, Forward, November 14, 2003.
Marc Perelman, „International Agency Eyes Israeli Nukes“, Forward, September 5, 2003.
William B. Quandt, Peace Process: American Diplomacy and the Arab-Israeli Conflict since 1967, 3. vydání (Washington, DC: Brookings Institution Press, 2005), kapitoly 5-7, 10-12.
Nathan Guttman, „U.S. Accused of Pro-Israel Bias at 2000 Camp David“, Ha‘aretz, April 29, 2005. Viz. také Aaron D. Miller, „Israel‘s Lawyer“, Washington Post, May 23, 2005; „Lessons of Arab-Israeli Negotiating: Four Negotiators Look Back and Ahead“, přepis diskusního panelu, Middle East Institute, April 25, 2005. Pro obecnou debatu o tom, jak Spojené státy konzistentně podporují Izrael vůči Palestincům, viz. Noam Chomsky, Fateful Triangle: The United States, Israel and the Palestinians (Cambridge, MA: South End Press, 1999); Kathleen Christison, Perceptions of Palestine: Their Influence on U.S. Middle East Policy (Berkeley, CA: University of California Press, 2001); Naseer H. Aruri, Dishonest Broker: The U.S. Role in Israel and Palestine (Cambridge, MA: South End Press, 2003). Za zmínku rovněž stojí, že Britové v době britského mandátu (1919-1948) podporovali sionisty vůči Palestincům. Viz. Tom Segev, One Palestine, Complete: Jews and Arabs under the British Mandate (New York: Henry Holt, 2000).
Staženo 12. ledna 2006 z webu AIPAC [http://aipac.org/documents/unitedefforts.html].
Viz. například Warren Bass, Support Any Friend: Kennedy‘s Middle East and the Making of the US-Israel Alliance (NY: Oxford University Press, 2003); A.F.K. Organski, The $36 Billion Bargain: Strategy and Politics in U.S. Assistance to Israel (New York: Columbia University Press, 1990); Steven L. Spiegel, „Israel as a Strategic Asset“, Commentary, June 1983, pp. 51- 55; tentýž autor, The Other Arab-Israeli Conflict: Making America‘s Middle East Policy, from Truman to Reagan (Chicago: University of Chicago Press, 1985).
Na tuto věc nezapomněl Moshe Dayan, který, vzpomínaje na rozhovor s Henry Kissingerem v době říjnové války v roce 1973, napsal: „Ačkoliv jsem poznamenal, že Spojené státy jsou jediná země připravená stát při nás, mlčky jsem si pomyslel, že Spojené státy by ve skutečnosti raději podporovaly Araby.“ Moshe Dayan, Moshe Dayan: Story of My Life (NY: William Morrow, 1976), pp. 521-513. Viz. také Zach Levey, „The United States‘ Skyhawk Sale to Israel, 1966: Strategic Exigencies of an Arms Deal“, Diplomatic History, Vol. 28, No. 2 (April 2004), pp.255-276.
Bernard Lewis v roce 1992 napsal: „Ať měl Izrael během studené války jako strategická výhoda jakoukoliv hodnotu, tato hodnota zřejmě skončila s koncem studené války. Tato změna se zjevně ukázala loni ve válce v Perském zálivu, když hlavním požadavkem Spojených států vůči Izraeli bylo, aby se držel stranou – byl zticha, nečinný a pokud možno neviditelný... Izrael nebyl výhodný, ale bezvýznamný – někteří dokonce říkali, že na obtíž. Některé z věcí, které izraelská vláda později řekla a udělala, učinily změnu tohoto vnímání nepravděpodobnou.“ „Rethinking the Middle East“, Foreign Affairs, Vol. 71, No. 4, (Fall 1992), pp. 110-111.
Podle odborníka na Střední východ Shibley Telhamiho „nemá žádná jiná otázka u veřejnosti v arabském světě, a v mnoha jiných částech muslimského světa, hlubší ohlas než Palestina. Žádná jiná otázka neurčuje vnímání Ameriky v tomto regionu zásadnějším způsobem než otázka Palestiny.“ The Stakes: America and the Middle East (Boulder, CO: Westview Press, 2002), p. 96. Lakhdar Brahimi, bývalý zvláštní vyslanec OSN v Iráku, který Bushově vládě v červnu 2004 pomohl vytvořit prozatímní iráckou vládu, řekl, že politika Izraele vůči Palestincům je „velký jed v tomto regionu“ a že „v tomto regionu i mimo něj“ lidé poznali „nespravedlnost této politiky a stejně nespravedlivou podporu Spojených států této politice.“ Viz. Warren Hoge, „U.N. Moves to Disassociate Itself from Remarks by Envoy to Iraq“, New York Times, April 23, 2004; „Brahimi‘s Israel Comments Draw Annan, Israel Ire“, Ha‘aretz, April 24, 2004. Viz. Také komentáře egyptského prezidenta Husního Mubaraka v „Mubarak: Arab Hatred of America Growing“, Washington Post, April 20, 2004. A konečně, viz. Ami Eden, „9/11 Commission Finds Anger at Israel Fueling Islamic Terrorism Wave“, Forward, July 30, 2004.
National Commission on Terrorist Attacks against the United States, „Outline of the 9/11 Plot“, Staff Statement No. 16, June 16, 2004. Viz. také Nathan Guttman, „Al-Qaida Planned Attacks during PM‘s Visit to White House“, Ha‘aretz, June 17, 2004; a Marc Perelman, „Bin Laden Aimed to Link Plot to Israel“, Forward, June 25, 2004. Proizraelští zastánci často tvrdí, že se bin Ladin začal o izraelsko-palestinský konflikt zajímat až po 11.9., a to jen protože si myslel, že to je dobré pro získání rekrutů. Proto podle nich tedy mezi událostmi z 11.9. a americkou podporou Izraele není prakticky žádná souvislost. Viz. Andrea Levin, „Don‘t Scapegoat Israel“, Boston Globe, October 6, 2001; Norman Podhoretz, „Israel Isn‘t the Issue“, Wall Street Journal, September 20, 2001. Všimněte si, že oba články byly publikovány brzo po pádu Dvojčat. Nicméně existuje značné množství bin Ladinových spisů a projevů z 80. a 90. let, z nichž je jasné, že se o záležitosti kolem Jeruzaléma a Palestinců intenzivně zajímal dávno před 11.9. Viz. například „Jihad against Jews and Crusaders“, World Islamic Front Statement, February 23, 1998; Překlad interview bin Ladina z 20. března 1997 s Peterem Arnettem z CNN (poprvé vysíláno 10. května 1997). Také „New Osama bin Laden Video Contains Anti-Israel and Anti-American Statements“, staženo 8. března 2004 z webu Anti-Defamation League (ADL) [http://www.adl.org/terrorism_america/bin_l_print.asp].
Changing Minds, Winning Peace: A New Strategic Direction for U.S. Public Diplomacy in the Arab and Muslim World, Report of the Advisory Group on Public Diplomacy for the Arab and Muslim World, Submitted to the Committee on Appropriations, U.S. House of Representatives, October 1, 2003, p. 18. Viz. také The Pew Global Attitudes Project, Views of a Changing World 2003: War With Iraq Further Divides Global Publics (Washington, DC: The Pew Research Center for the People and the Press, June 3, 2003); Report of the Defense Science Board Task Force on Strategic Communication (Washington, DC: Office of the Undersecretary of Defense for Acquisition, Technology, and Logistics, September 2004); Shibley Telhami, „Arab Public Opinion: A Survey in Six Countries“, San Jose Mercury, March 16, 2003; John Zogby, The Ten Nation Impressions of America Poll (Utica, NY: Zogby International, April 11, 2002); Idem, Impressions of America 2004: How Arabs View America, How Arabs Learn about America (Six Nation Survey), (Utica, NY: Zogby International, 2004).
Viz. The Pew Global Attitudes Project, America Admired, Yet Its New Vulnerability Seen As Good Thing, Say Opinion Leaders (Washington, DC: The Pew Research Center for the People and the Press, December 19, 2001); Pew Global Attitudes Project, Views of a Changing World 2003, p. 5.
Kopie tohoto dopisu viz. „Doomed to Failure in the Middle East“, The Guardian, April 27, 2004. Viz. také Nicholas Blanford, „US Moves Inflame Arab Moderates“, The Christian Science Monitor, April 26, 2004; Rupert Cornwell, „Allies Warn Bush that Stability in Iraq Demands Arab-Israeli Deal“, The Independent, June 10, 2004; Glenn Kessler and Robin Wright, „Arabs and Europeans Question ,Greater Middle East‘ Plan“, Washington Post, February 22, 2004; Paul Richter, „U.S. Has Fresh Hope for Mideast“, Los Angeles Times, November 7, 2004; Robin Wright and Glenn Kessler, „U.S. Goals for Middle East Falter“, Washington Post, April 21, 2004. Dokonce i někteří Izraelci chápou, že „pokračování tohoto konfliktu, včetně izraelské okupace, s největší jistotou povede k novým vlnám terorismu; mezinárodní terorismus, kterého se Američané tak obávají, se rozšíří“. Ze‘ev Schiff, „Fitting into America‘s Strategy“, Ha‘aretz, August 1, 2003. Stojí za zmínku, že podobný dopis, jaký poslali britští diplomaté Tonymu Blairovi, poslalo v květnu 2004 nějakých 50 bývalých amerických diplomatů prezidentu Bushovi. Kopie tohoto dopisu byla publikována v The New York Review of Books, November 18, 2004.
Vemte si například polemiku, která vybuchla v roce 2005 nad rozhodnutím Izraele rozšířit své osídlení na Západním břehu. Viz. Aluf Benn, „We Can‘t Expect Explicit U.S. Okay to Build in Settlements“, Ha‘aretz, March 28, 2005; Akiva Eldar, „Bush: End Expansion of Settlements“, Ha‘aretz, May 27, 2005; „Bush Warns Israel over West Bank“, BBC News Online, April 11, 2005; Donald Macintyre, „Sharon Vows to Defy Bush over Expansion of Israeli Settlements“, Independent, April 22, 2005; „Sharon Brushes Off Warning from Bush“, MSNBC.com, April 12, 2005; Amy Teibel, „U.S. to Israel: Stop Expanding Settlements“, Washington Post, June 26, 2005; Ze‘ev Schiff, „U.S.: Israel Shirking Its Promises on Settlement Boundaries“, Ha‘aretz, March 15, 2005. Ohledně cílených vražd v květnu 2003 slíbil premiér Šaron ministru zahraničí Colinu Powellovi, že se Izrael zdrží zabíjení palestinských vůdců, pokud tu nebude „tikající bomba“ (bezprostředně hrozící útok). Ze‘ev Schiff, „Focus/Americans Fear Abu Mazen Is Further Weakened“, Ha‘aretz, June 12, 2003. Později, po Bushově vysoce přínosné návštěvě Blízkého východu, kdy vyhlídky na vyjednávání mezi nepřátelskými stranami vypadaly slibně, vyslal Šaron v pěti dnech sedm vražedných misí, z nichž ani jedna nebyla „tikající bombou“. Bradley Burston, „Background: Has Sharon‘s Hamas Hitlist Converted Bush?“ Ha‘aretz, June 17, 2003. Viz. také Uri Avnery, „Avoiding a Road Map to the Abyss“, Arab News (online), August 26, 2003; Glenn Kessler, „White House Backs Latest Israeli Attacks“, Washington Post, June 13, 2003; Laura King, „Sharon Lauds Hebron Killing“, Los Angeles Times, June 23, 2003; Gideon Levy, „Who Violated the Hudna?“ Tikkun (online), August 17, 2003. V březnu 2004 izraelská armáda zabila duchovního vůdce Hamásu šejka Jasína, ačkoliv nepředstavoval žádnou bezprostřední hrozbu a ačkoliv jeho smrt poškodila pozici Ameriky na Středním východě. Georgie Anne Geyer, „Ariel Sharon Complicates U.S. Mission“, Chicago Tribune, March 26, 2004; H.D.S. Greenway, „Assassination Fallout Bodes Ill for US“, Boston Globe, March 26, 2004; Tony Karon, „How Israel‘s Hamas Killing Affects the U.S.“, Time, March 23, 2004; David R. Sands, „Israel‘s Killing of Yassin Puts US in Line of Fire“, Washington Times, March 23, 2004. Jak řekl bezprostředně po vraždě Jasína Jim Hoagland: „Možná s výjimkou Charlese de Gaullea žádný spřátelený zahraniční vůdce nekomplikoval moderní americkou diplomacii konzistentnějším nebo vážnějším způsobem než Ariel Šaron. Ten sleduje zájmy Izraele s válečnickou houževnatostí a přímočarostí, která všem ostatním bere dech a možnost volby.“ Viz. „Consequences for Sharon – and the U.S.“, Chicago Tribune, March 26, 2004.
Citováno v Duncan L. Clarke, „Israel‘s Unauthorized Arms Transfers“, Foreign Policy, No. 99 (Summer 1995), p. 94. Tento článek nabízí prvotřídní debatu o zmiňovaném problému. V letech 2004-2005 probíhala mezi Spojenými státy a Izraelem hořká polemika ohledně izraelského prodeje zbraní Číně. Viz. Aluf Benn and Amnon Barzilai, „Pentagon Official Wants Yaron Fired“, Ha‘aretz, December 16, 2004; Aluf Benn, „U.S. Keeps Israel Out of New Fighter-Jet Development Program“, Ha‘aretz, October 12, 2005; Nina Gilbert, „Yaron Won‘t Give Info on Arms Sales to China“, Jerusalem Post, December 30, 2004; „Israeli, U.S. Talks on Weapons Deals with China End without Result“, Ha‘aretz, June 29, 2005; Marc Perelman, „Spat Over Sales of Weapons Chilling Ties between Jerusalem and Beijing“, Forward, December 23, 2004; Marc Perelman, „China Crisis Straining U.S.-Israel Ties“, Forward, August 5, 2005; Marc Perelman, „Israel Miffed over Lingering China Flap“, Forward, October 7, 2005; Ze‘ev Schiff, „U.S.-Israel Crisis Deepens over Defense Exports to China“, Ha‘aretz, July 27, 2005.
Citováno v Duncan L. Clarke, „Israel‘s Economic Espionage in the United States“, Journal of Palestine Studies, Vol. 27, No. 4 (Summer 1998), p. 21. Viz. také Bob Drogin and Greg Miller, „Israel Has Long Spied on U.S. Say Officials“, Los Angeles Times, September 3, 2004; „FBI Says Israel a Major Player in Industrial Espionage“, Jewish Bulletin, January 16, 1998; Clyde R. Mark, „Israeli-United States Relations“, Issue Brief for Congress (Washington, DC: Congressional Research Service, November 9, 2004), pp. 14-15; Joshua Mitnick, „U.S. Accuses Officials of Spying“, Washington Times, December 16, 2004.
Ohledně Pollardovy aféry viz. Hersh, Samson Option, pp. 285-305; Idem, „The Traitor: Why Pollard Should Never Be Released“, New Yorker, Vol. 74, issue 42 (January 18, 1999), pp. 26-33. Na internetu je obrovské množství článků o Franklinově aféře. Pro celkové shrnutí případu viz. Jeffrey Goldberg, „Real Insiders: A Pro-Israel Lobby and an F.B.I. Sting“, New Yorker, Vol. 81, issue 19 (July 4, 2005), pp. 34-40.
Trevor N. Dupuy, Elusive Victory: The Arab-Israeli Wars, 1947-1974 (New York: Harper and Row, 1978), pp. 3-19, 121-125, 146-147, 212-214, 231-244, 333-340, 388-390, 597-605, 623-633; Simha Flapan, The Birth of Israel: Myths and Realities (New York: Pantheon Books, 1987), pp. 189-199; Rashid Khalidi, „The Palestinians and 1948: The Underlying Causes of Failure“, v Eugene L. Rogan and Avi Shlaim, eds., The War for Palestine: Rewriting the History of 1948 (NY: Cambridge University Press, 2001), pp. 12-36; Haim Levenberg, Military Preparations of the Arab Community in Palestine, 1945-1948 (London: Frank Cass, 1993); Benny Morris, The Birth of the Palestinian Refugee Problem Revisited (New York: Cambridge University Press, 2004), chapters 1,3. Idem, Righteous Victims: A History of the Zionist-Arab Conflict, 1881-1999 (New York: Alfred Knopf, 1999), pp. 187-189, 191-196, 217-223, 235-236, 241-242, 286-291, 311-313, 393-395; Martin Van Creveld, The Sword and the Olive: A Critical History of the Israeli Defense Forces (NY: Public Affairs, 1998), pp. 77-82, 137-138, 179-182.
Amos Harel, „Israel Maintains Its Strategic Advantage, Says Jaffee Center“, Ha‘aretz, November 23, 2005. Viz. také Uri Bar-Joseph, „The Paradox of Israeli Power“, Survival, Vol. 46, No. 4 (Winter 2004-05), pp. 137-156; Martin Van Creveld, „Opportunity Beckons“, Jerusalem Post, May 15, 2003.
Jako tři poučné články v této věci z izraelského tisku viz. Amiram Barkat, „Majority of Israelis Are Opposed to Intermarriage, Survey Finds“, Ha‘aretz, September 15, 2003; Nicky Blackburn, „Better a Jew“, Ha‘aretz, April 21, 2004; Lily Galili, „Hitting Below the Belt“, Ha‘aretz, August 8, 2004.
Viz. „The Official Summation of the Or Commission Report“, vydaný v Ha‘aretz, September 2, 2003. Jako důkaz, jak nepřátelsky nálezy a doporučení této zprávy mnozí Izraelci přijali, viz. „No Avoiding the Commission Recommendations“, Ha‘aretz, September 4, 2003; Molly Moore, „Israeli Report Is Welcomed, Dismissed“, Washington Post, September 3, 2003. Viz. také Bernard Avishai, „Saving Israel from Itself: A Secular Future for the Jewish State“, Harper‘s Magazine, January 2005. Rovněž stojí za zmínku, že Izraelský institut demokracie (Israel Democracy Institute) v květnu 2003 oznámil, že: 53 % izraelských Židů „je proti plné rovnoprávnosti Arabů“; 77 % izraelských Židů věří, že „rozhodující politická rozhodnutí by měla dělat židovská většina“; pouze 31 % podporuje, „aby ve vládě byly arabské politické strany“; a 57 % „si myslí, že by měla být povzbuzována emigrace Arabů“. Viz. „The Democracy Index: Major Findings 2003.“ Představte si ten poprask, kdyby většina bílých Američanů prohlašovala, že černoši, hispánci a asiati „by měli být povzbuzováni“, aby ze Spojených států odešli. Pro novější průzkumy, které ukazují jen malou změnu v postojích Izraelců, viz. Yulie Khromchenko, „Survey: Most Jewish Israelis Support Transfer of Arabs“, Ha‘aretz, June 22, 2004; Yoav Stern, „Poll: Most Israeli Jews Say Israeli Arabs Should Emigrate“, Ha‘aretz, April 4, 2005.
Citováno v Justin Huggler, „Israel Imposes ,Racist‘ Marriage Law“, Guardian, August 1, 2003. Viz. také James Bennet, „Israel Blocks Palestinians from Marrying into Residency“, New York Times, July 31, 2003; „Racist Legislation“, Ha‘aretz editorial, July, 19, 2004; „Racist Legislation“, Ha‘aretz editorial, January 18, 2005. Tento zákon kritizovala dokonce i Anti-Defamation League (ADL), i když jen mírně. Nathan Guttman, Yair Ettinger, Sharon Sadeh, „ADL Criticizes Law Denying Citizenship to Palestinians“, Ha‘aretz, August 5, 2003.
První vlna evropských Židů, přicházejících do Palestiny, je známá jako První alija a spadá do období let 1882 až 1903. V roce 1882 bylo v Palestině jen něco málo přes 15 000 Židů. Justin McCarthy, The Population of Palestine: Population History and Statistics of the Late Ottoman Period and the Mandate (NY: Columbia University Press, 1990), p.11, kde jsou pro období let 1850 až 1915 zaznamenána vynikající data. Viz. také Mark Tessler, A History of the Israeli-Palestinian Conflict (Bloomington, IN: Indiana University Press, 1994), p. 124.
Palestina měla v roce 1893 zhruba 530 000 obyvatel, z nichž asi 19 000 (3,6 %) bylo Židů. Velká většina zbývajícího obyvatelstva byli Arabové. McCarthy, Population of Palestine, p. 11.
Flapan, Birth of Israel, p. 44; Morris, Righteous Victims, p. 186.
Flapan, Birth of Israel, p 22. Ben-Gurion také řekl svému synovi: „Jsem si jistý, že se usadíme ve všech částech této země, ať už díky souhlasu a vzájemné dohodě s našimi arabskými sousedy, nebo jinak.“ Dále řekl: „Založíme židovský stát hned, i když to není celá země. Zbytek přijde časem. Musí přijít.“ Avi Shlaim, The Iron Wall: Israel and the Arab World (NY: Norton, 2000), p. 21. Viz. také Flapan, Birth of Israel, pp. 13-53; Nur Masalah, Expulsion of the Palestinians: The Concept of Transfer in Zionist Political Thought, 1882-1948 (Washington, DC: Institute for Palestine Studies, 1992), chapter 2; Morris, Righteous Victims, pp. 138-139; Avi Shlaim, The Politics of Partition: King Abdullah, the Zionists, and Palestine, 1921-1951 (NY: Oxford University Press, 1999).
Masalah, Expulsion of the Palestinians, p. 128. Viz. také Morris, Righteous Victims, pp. 140, 142, 168-169.
Benny Morris, „A New Exodus for the Middle East?“, Guardian, October 3, 2002. Ohledně všudypřítomnosti myšlenky odsunu mezi sionisty ještě před založením Izraele v roce 1948 viz. Masalha, Expulsion of the Palestinians; Morris, „Revisiting the Palestinian Exodus of 1948“, v Rogan and Shlaim, War for Palestine, pp. 39-48; Morris, Birth Revisited, chapter 2; Ari Shavit, „Survival of the Fittest“, Ha‘aretz, January 9, 2004.
Morris, Birth Revisited, poskytuje detailní popis této události. Viz. také Meron Benvenisti, Sacred Landscape: The Buried History of the Holy Land since 1948, trans. Maxine Kaufman-Lacusta (Berkeley, CA: University of California Press, 2000), chapters 3-4. Jediným zbývajícím sporem ohledně vyhnání Palestinců z jejich domoviny, který má reálný význam, je to, zda bylo „zrozeno z války“, jak tvrdí Morris, nebo bylo plánované, jak tvrdí Norman Finkelstein v Image and Reality of the Israel-Palestine Conflict (London: Verso, 1995), chapter 3.
Erskine Childers, „The Other Exodus“, Spectator, May 12, 1961; Flapan, Birth of Israel, pp. 81-118; Walid Khalidi, „Why Did the Palestinians Leave Revisited“, Journal of Palestine Studies, Vol. 34, No. 2 (Winter 2005), pp. 42-54; Idem, „The Fall of Haifa“, Middle East Forum, Vol. 35, No. 10 (December, 1959), pp. 22-32; Morris, Birth Revisited.
Nahum Goldmann, The Jewish Paradox, trans. Steve Cox (NY: Grosset and Dunlap, 1978), p. 99. Ze‘ev Jabotinsky, zakládající otec izraelské pravice, učinil v podstatě tentýž závěr, když napsal: „Kolonizace je sebevysvětlující pojem a co znamená je každému rozumnému Židovi i Arabovi naprosto jasné. Kolonizace může mít jen jeden účel. Pro Araby v této zemi je její účel zásadně nepřijatelný. To je přirozená reakce a nic ji nezmění.“ Citováno v Ian Lustick, „To Build and To Be Built By: Israel and the Hidden Logic of the Iron Wall“, Israel Studies, Vol. 1, No. 1 (Spring 1996), p. 200.
Viz. Geoffrey Aronson, Israel, Palestinians, and the Intifada: Creating Facts on the West Bank (London: Kegan Paul International, 1990); Amnon Barzilai, „A Brief History of the Missed Opportunity“, Ha‘aretz, June 5, 2002; Idem, „Some Saw the Refugees as the Key to Peace“, Ha‘aretz, June 11, 2002; Moshe Behar, „The Peace Process and Israeli Domestic Politics in the 1990s“, Socialism and Democracy, Current Issue Number 32, Vol. 16, No. 2 (Summer-Fall 2002), pp. 34-47; Adam Hanieh and Catherine Cook, „A Road Map to the Oslo Cul-de-Sac“, Middle East Report Online, May 15, 2003; „Israel‘s Interests Take Primacy: An Interview with Dore Gold“, na bitterlemons.org, „What Constitutes a Viable Palestinian State?“ March 15, 2004, Edition 10; Nur Masalha, Imperial Israel and the Palestinians: The Politics of Expansion (London: Pluto Press, 2000); Sara Roy, „Erasing the ,Optics‘ of Gaza“, The Daily Star On Line, February 14, 2004; „36 Years, and Still Counting“, Ha‘aretz, September 26, 2003.
Rahid Khalidi, Palestinian Identity: The Construction of Modern National Consciousness (NY: Columbia University Press, 1997), p. 147. Meirová také řekla: „Není pravda, že by byli v Palestině Palestinci, považující se za palestinský národ a my jsme přišli, vyhnali je a vzali jim jejich zemi. Oni neexistovali.“ Masalha, Imperial Israel, p. 47. Rabin řekl v roce 1995, dva roky po podepsání dohody z Osla: „Usiluji o pokojné soužití uprostřed Izraele jako židovského státu, ne po celém Izraeli, nebo jeho většině; o jeho hlavní město, sjednocený Jeruzalém; o přebudování jeho bezpečnostní hranice s Jordánskem; a vedle toho o palestinskou entitu bez státu, který by řídil život Palestinců... To je můj cíl, ne návrat k hranicím před Šestidenní válkou, ale vytvoření dvou entit, oddělení Izraele a Palestinců, kteří žijí na Západním břehu a v pásmu Gazy.“ Hanieh and Cook, „Road Map.“ Viz. také Akiva Eldar, „On the Same Page, Ten Years On“, Ha‘aretz, November 5, 2005; David Grossman, „The Night Our Hope for Peace Died“, Guardian, November 4, 2005; Michael Jansen, „A Practice that Prevents the Emergence of a Palestinian State“, Jordan Times, November 10, 2005. Stojí za zmínku, že na jaře 1998 Izrael a jeho američtí podporovatelé ostře kritizovali první dámu Hillary Clintonovou za to, že řekla: „V dlouhodobém zájmu míru na Středním východě by bylo, aby tu byl palestinský stát, fungující moderní stát, který je na stejné úrovni jako ostatní státy.“ Tom Rhodes and Christopher Walker, „Congress Tells Israel to Reject Clinton‘s Pullout Plan“, New York Times, May 8, 1998; James Bennet, „Aides Disavow Mrs. Clinton on Mideast“, New York Times, May 8, 1998.
Charles Enderlein, Shattered Dreams: The Failure of the Peace Process in the Middle East, 1995-2002, trans. Susan Fairfield (NY: Other Press, 2003), pp. 201, 207-208; Jeremy Pressman, „Visions in Collision: What Happened at Camp David and Taba?“, International Security, Vol. 28, No. 2 (Fall 2003), p. 17; Deborah Sontag, „Quest for Mideast Peace: How and Why It Failed“, New York Times, July 26, 2001; Clayton E. Swisher, The Truth about Camp David: The Untold Story about the Collapse of the Peace Process (NY: Nation Books, 2004), pp. 284, 318, 325. Barak sám po Camp Davidu řekl, že „Palestincům byla slíbena souvislá část svrchovaného území, až na uzoučký izraelský klín, vybíhající od Jeruzaléma přes Maale Adumim (město s 28 000 obyvateli na území západně od Jordánu, poblíž Jeruzaléma; pozn. překl.) až po řeku Jordán,“ který by měl být pod kontrolou Izraele. Benny Morris, „Camp David and After: An Exchange (1. An Interview with Ehud Barak)“, New York Review of Books, Vol. 49, No. 10 (June 13, 2002), p. 44. Viz. také mapu izraelských vyjednavačů, předloženou Palestincům v Camp Davidu, jejíž kopie je v Roane Carey, ed., The New Intifada: Resisting Israel‘s Apartheid (London: Verso, 2001), p. 36.
Pokračovanie:
Loby II.
Loby III.
|
